DETERMINANTY ROZVOJE MIMOŘÁDNĚ NADANÝCH DĚTÍ

   Ve svém textu bych rád nastínil základní vlivy, které determinují rozvoj mimořádně nadaných dětí. Tento problém byl v našem prostředí dříve trochu opomíjen, možná vlivem podcenění vlivu prostředí a výchovy. Dnes existuje právní úprava, která nadprůměrné děti alespoň definuje. Konkrétně vyhláška 73/2005 Sb., §12 ke vzdělávání žáků mimořádně nadaných uvádí:

Mimořádně nadaným žákem se pro účely této vyhlášky rozumí jedinec, jehož rozložení schopností dosahuje mimořádné úrovně při vysoké tvořivosti v celém okruhu činností nebo v jednotlivých rozumových oblastech, pohybových, uměleckých a sociálních dovednostech. Zjišťování mimořádných nadání žáka provádí školské poradenské zařízení. (Peštová & Šamalík, 2006)

   My se zde nebudeme zabývat obecně přijatými determinanty zdravého vývoje, jako jsou např. drogová nebo alkoholová závislost matky, otce, kouření, příp. některé choroby v prenatálním stavu vedoucí až k retardaci dítěte (Ruisel, 2000, s.123); anebo jako jsou různé stresové faktory, špatná výživa a pod.

   Naším objektem zde, mimo jiné, budou zcela „normální“ rodiče. Jsou-li oba, nebo alespoň jeden z nich, nějakým způsobem nadaní – hudebně, výtvarně, sportovně nebo intelektově, obecně se předpokládá, že toto nadání zdědí ve svých genech i jejich děti. Takoví rodiče dětem zpravidla poskytnou žádoucí prostředí i vzor, aby mohli své nadprůměrné nadání dále rozvíjet. Příkladem takového pozitivního rozvoje mohou být úspěšné děti slavných herců, režisérů, hudebníků, vědců, sportovců, literátů a dalších, které se profilovaly buď ve stejných oborech nebo úplně v jiné činnosti.

   Valná většina rodičů s průměrnými schopnostmi však nedokáže rozpoznat mimořádné nadání svých dětí. Možná tito rodiče ani neočekávají, že by jejich dítě bylo nějak mimořádně nadané, soudíce podle sebe. Nevědomost tohoto druhu může, při nejlepší snaze o optimální výchovu dítěte, být jedním z determinantů rozvoje jeho mimořádných schopností. Přitom právě řada vynikajících osobností, např. z psychologie, svědčí o tom, že nadprůměrný talent se může zrodit i z úplně „obyčejných“ rodičů (např. F.A.Mesmer – syn lesníka, E.Bleuler – syn farmáře, H.S.Sullivan – syn chudých irských imigrantů, N.Bayley – dcera vedoucího konzumu anebo Erick Solomonsen – Ericsson – nemanželský syn zdravotní sestry a neznámého Dána).  Různých skrytých talentů je ve společnosti mnoho a k jejich projevení někdy vůbec nemusí dojít. Populární soutěže hledající nové talenty však mohou pomoci nadané lidi světu představit.

   Co způsobilo, že některé talentované děti „obyčejných“ rodičů neměly šanci rozvinout své schopnosti a vyniknout, když jiným nadaným dětem se to podařilo? Jaké jsou poslední trendy zkoumání a posuzování různých faktorů nadání a determinantů vývoje mimořádných schopností? Na tyto otázky se snaží odpovědět přehledová studie Mudráka a Portešové (2008), která mj. odkazuje na řadu vzájemně se doplňujících zjištění vědců v oblasti měření mimořádných schopností, identifikace různých vrstev a druhů IQ, teorie g a jejího vztahu k psychometrické tradici, dynamické interakce dědičnosti schopností s prostředím.

Samotné měření IQ však může být jen pouhým vodítkem pro predikci budoucího vývoje schopností dítěte. Např. Bloom ve své studii vyjímečných jedinců zjistil, že tito paradoxně ve svém dětství nevykazovali nikterak zvláštní předpoklady  Na druhé straně Termanův longitudinální výzkum Genetic Studies of Genius na sledovaném výběru kalifornských dětí s IQ >140 poukazuje, že většina z nich své předpoklady ve výsledcích potvrdila. Ta část respondentů, která nenaplnila očekávání (zdaleka ne s nejnižším IQ), byla zřejmě determinována socioekonomickou úrovní rodiny a stresujícím vlivem období 2. sv. války (cit. dle Mudrák&Portešová, 2008, s.35).

   Tento zdánlivý rozpor ve vrozených předpokladech a následném vývoji se pokusil rozklíčovat Simonton, který definoval dva základní modely talentu: emergenetický a epigenetický. Talent zde chápe jako soubor všech vrozených atributů potřebných pro vývoj mimořádné úrovně výkonu, kde kombinace těchto nezávislých atributů má určující vliv na úspěch v kterékoliv oblasti. Vliv těchto atributů u 1. modelu je multiplikativní, tzn. že nedostatek jednoho nemůže být nahrazen jiným, takže manifestace vyjímečného talentu se projeví v případě „správné kombinace“ atributů anebo se neprojeví vůbec. Dynamickou dimenzi této teorii dodává epigenetický model talentu, který předpokládá nezávislý vývoj různých atributů a individuální specifičnost epigenetických programů. Tento model by měl vysvětlit, proč se někdy talent projeví časně, předčasně, nebo úplně vymizí, popř. se s věkem změní jeho optimální oblast. Implikací této teorie je také velmi špatná predikovatelnost budoucích mimořádných výkonů (cit. dle Mudrák&Portešová, 2008, s.36-37). Evolucionistický pohled, který vyjádřil Matt Ridley jako „nature via nurture!“ říká, že geny jsou konstruovány k aktivnímu přebírání přirozených podnětů po celý život jedince. Nejsou pouhými nositeli dědičnosti, ale aktivními činiteli v životě. Jsou zároveň příčinou i následkem.

   Nahodilost výskytu talentovaných a mimořádně úspěšných jedinců ve společnosti však není až tak úplně nahodilá, jak by se mohlo zdát. Kromě neoddiskutovatelného pozitivního vlivu dědičnosti, který např. Gagné prokázal v korelacích od 0,7 na základní škole, až do 0,3 na vysoké škole (cit. dle Mudrák & Portešová, 2008, s.35), jsou zde další významné faktory, a to přístup, motivace, výchova a příklad rodičů a školy.

   Bohužel, realitou dnešního života bývá, že mnoho rodičů a školských pracovníků, bez dostatečné erudice, s těmito faktory neumí pracovat, školský systém selhává (Ruisel, 2000, s.91). V dobré víře tak vytvářejí dětem zbytečné bariéry zkostnatělého konzervatismu, svazují je do nesmyslných konvencí nebo předkládají šedivé příklady „spořádáného“ života. Jindy je úzkostlivě chrání před „nebezpečím“ nebo je zahrnou tak přehnanou starostlivostí, že dítě raději utíká z domova, příp. podlehne negativním svodům okolí.

   Před lety jsem při spolupráci s azylovým domem pro drogově závislou mládež s překvapením zjistil, kolik mladých narkomanů pocházelo z lékařských, právnických nebo jiných „lepších“ rodin. Tito lidé se zpravidla shodli v tom, že během svého dětství pociťovali rodičovskou lásku hlavně materiálně, penězi, ale rozhodně ne dostatkem pozornosti, dotykem, hrou nebo rozhovorem, jak požadovali. Přitom se mezi nimi našla řada vyjímečně nadaných jedinců, kteří svůj talent doslova uvařili v pervitinu nebo v heroinu.

   Vliv rodinného prostředí na rozvoj dítěte je dnes diskutován zejména vzhledem ke své roli. Rozdílné přístupy v rodině mají přímý vliv na výsledky např. v IQ testech; intelektuální aktivace ze strany rodičů má prokazatelně pozitivní vliv na vrozené kapacity dítěte (Ruisel, 2000, s.89). Naopak, jak uvádí Jung, pokud je prostředí v konfliktu s danými kapacitami, dítě se stává obětí vlastního Já, submisivní a frustrovanou kopií jiných lidí (cit. dle Ruisel, 2000, s.89).

   Výsledky studie Mudráka a Portešové se tedy, nikoliv překvapivě, přiklánějí k vnějším vlivům prostředí (rodiny, školy) spíše v mladším věku a během dospívání, přičemž nárůst vlivu vlastní iniciativy přichází až v pozdějším věku. V každém případě, jak uvádějí autoři studie, v našem českém prostředí bude ve vzdělávání nadaných jedinců vhodné uplatnit přístupy vycházející z širšího vymezení nadání, takové, které jsou svým zaměřením orientované „na proces a na produkt“ (Mudrák&Portešová, 2008, s.42).

   Jeden z nejvýznamějších psychologů 20. století, Jean Piaget, který se zabýval vývojovou psychologií, zkoumal také rozvoj inteligence dítěte. Definoval jej ve vztahu k okolní společnosti, jako tzv. zákony grupování, neboli koordinaci operací jedince a spolupráci s okolím. Obecné formy rovnováhy interindividuálních kontaktů a operací lze dosáhnout, pokud společnost přestává působit na jedince deformujícím nátlakem, zároveň podněcuje jeho svobodnou hru myšlení a duševních činností, aniž by jedinec recipročně svojí „hrou“ jakkoli deformoval okolí. Takovou ideální formu rovnováhy Piaget nalézá pouze v axiomatickém popisu logiky. V reálném životě podobné rovnováhy dosáhnout nelze (Piaget, 1966, s.140-141).

Literatura: