Jak by vypadal svět bez emocí?

 

   Podle Meryl Lipton je absence většiny emočních projevů průvodním znakem tzv. SELD (Social Emotional Learning Disorders), jako např. autismus, Aspergerův syndrom, NLD (Non-verbal Learning Disorder) atd. Emoce jsou při verbální komunikaci tím, co tvoří non-verbální část sdělení, která má na svědomí 75%* z celkového sdělení, jež musí druhá strana zpracovat (pokud ovšem netrpí autismem nebo Aspergerovým syndromem) (Lipton, 2004). Bez subjektivního pociťování emocí by tedy neexistovaly ani jejich vnější – expresivní složky, ani jejich fyziologické projevy.

   Bez emocí by zřejmě neexistovala sociální společnost tak, jak ji známe, ale pravděpodobně nějaká kvazispolečnost, kde by každému bylo všechno jedno, lidské jedince by řídil chladný rozum v kombinaci se základními pudy: přežití a zachování rodu. Neexistovaly by citové vztahy, pouze byznys v simmelovsky odcizeném světě směny. Neexistovala by motivace, jak ji známe, „motorem“ lidských činů a jednání  by byl kalkul nebo pud.

   Je zajímavé, že když si člověk představuje život bez emocí, většinou začně konstruovat odosobněný chladný svět plný lidí - robotů, ale absence záporných emocí, přispívající ke zkvalitnění tohoto světa, jakoby na tuto tvorbu již neměla vliv. Člověk zřejmě vnímá emoce jako něco, co spíše v kladném slova smyslu zlidšťuje živočicha homo sapiens do podoby, s kterou se lze zaníceně bavit např. o módě, o filmu, o knize, o včerejšku, o dnešku, s kterou lze plánovat budoucnost a sdílet radosti a strasti života…zkrátka člověk si asi běžně nespojuje emocionalitu převážně s negací či dekadencí života. O to je zajímavější, že pokud mají lidé nějaké příklady emocí vyjmenovat, z celkového množství v jejich seznamu většinou převažují záporné emoce (viz např. metodická studie Slaměník & Hurychová, 2006, kde je uvedeno v základním seznamu prototypů 30 emocí pozitivních a 44 emocí negativních).

   K základním - primárním emocím patří podle Ekmana strach, úzkost, hněv, radost, smutek, odpor, překvapení (viz např. Plháková, 2005). I zde převažují záporné emoce nad kladnými. Jedinou pozitivní emocí by pak byla pouze radost, pokud by i překvapení bylo nepříjemné.

   Např. v partnerských vztazích nám emoce umožňují pocítit vedle lásky, empatie a sdílení také citové vztahy jako nálady, afekty a vášně. Z nenaplněných očekávání, zklamání, strachu, přetrvávajících pocitů odporu, konfliktů, může vzniknout až nenávist.

   Je-li člověk v roli nakupujícího anebo jen potenciálního zákazníka, podílejí se emoce zpravidla na rozhodování či na výběru.  Směrují lidské jednání podle okamžitého emočního zážitku, podle afektu, emocionality – schopnosti citového doprovodu takového jednání k nějakému cíli. Izard uvádí, že emoce jsou člověku základním motivačním systémem (cit. dle Stuchlíková, 2002). Lidské jednání ovlivněné emocemi je ale někdy nelogické, tzn. nevede k cíli jak v objektivní realitě, tak v subjektivním záměru jednajícího. Podle V. Pareta v lidském chování dokonce převažuje mimologická složka, kterou člověk později, ve snaze svůj způsob chování nějak ospravedlnit, racionalizuje pseudospravedlivým motivem.

   Existuje mnoho teorií, duchovních směrů a náboženství, které učí své příznivce, jak pracovat se svými emocemi. Emoce vždy patřily a patří do sféry lidských vlastností, které jsou ze všech vlastností nejhůře uchopitelné, ale které vždy měly a mají zásadní vliv na kvalitu (někdy i kvantitu) lidských životů. Nikdo z těchto „spasitelů“ a tvůrců různých „superteorií“ však již neřeší, jak byl ten který příznivec vychován a do jaké míry má zakořeněny své (rodiči, vychovateli, vrstevníky naučené) způsoby zvládání emocí. Zkušenosti moderní medicíny ukazují příklady psychosomatických nemocí, které nemají svoji fyziologickou příčinu, ale byly vyvolány prvotně emocionálně nevyřešeným psychickým problémem.

   Na zvládání emocí se podílí vedle naučených strategií a adaptačních technik také genetická výbava člověka. C.G.Jung vytvořil známou typologii lidských temperamentů: flegmatik, melancholik, cholerik a sangvinik, jejichž „čistá“ forma se v přírodě sice zřejmě nevyskytuje, ale např. pomocí Eysenckova testu lze většinu lidí zařadit do příslušného kvadrantu indikujícího převažující složku temperamentu.

   Vraťme se ale k vlivu prostředí, tedy především výchovy. Eric Berne k tomu poznamenává: Rodiče záměrně nebo nevědomky učí své děti již od narození, jak se mají chovat, myslet, cítit a vnímat. Osvobodit se od těchto vlivů není snadná záležitost, protože jsou v dítěti hluboce zakořeněny a v prvních dvou nebo třech desetiletích života jsou také pro biologické a sociální přežití nezbytné. Takové osvobození je vůbec možné jen proto, že jedinec je vlastně nezávislá osobnost, to značí, že je schopen poznání, spontánnosti a intimity a má určitou volnost rozhodnout se, které části učení svých rodičů přijme. Ve specifických okamžicích raného věku se dítě rozhodne, jak se tomuto učení přizpůsobí. Může se mu později vymknout proto, že jeho přizpůsobivost je založena na celé řadě rozhodnutí, že tedy nejde o trvalý stav, ale je možné – za příznivých okolností, - učinit také rozhodnutí opačná (Berne, 1970, s. 205).

   Jedním z nejvýznamnějších období lidského života, kdy se člověk učí zvládat své emoce, je období puberty a adolescence. Je to také období, kdy velmi záleží na přístupu rodičů k dítěti, protože takový přístup může ovlivnit celý další život člověka. Podle Bowlbyho (cit. dle Štefánková, 2007) jsou vnější projevy emoční podpory rodičů a strategie chování dětí a adolescentů v zátěžových situacích založeny  na kvalitě rané citové vazby a na pevnosti tohoto pouta v průběhu života.

Z hlediska socializačně podmíněných rozdílů mezi chlapci a dívkami je možné vzít v úvahu rozdílné způsoby, jakými komunikují rodiče o emocích se svými syny a dcerami. Podle Maccobyové (2000, podle Kellinghaus, 2002) se mluví s dívkami obšírněji a častěji o emocích a mezilidských tématech než s chlapci. Právě diskurz o vazbově-relevantních událostech je zásadní podmínkou vytvoření vědomě přístupných modelů fungování citové vazby (Grossmann, 2001). Možno předpokládat, že citliví rodiče budou stejně citlivě přistupovat k synům i dcerám a budou obdobně s nimi mluvit o emočních tématech.“ (Štefánková, s.514)

 

   Zdravý emocionální vývoj dítěte ovšem vyžaduje kromě zúčastněného dialogu ještě jednu investici ze strany rodičů – fyzický kontakt. Není-li přítomen, dítě si jej vynutí např. častým „zlobením“, takže i facka je mu příjemnější, než úplná absence dotyku. Berne ve svém lidovém rčení hovoří v metafoře o tom, že: „Když člověka nikdo nehladí, začne mu vysychat mícha.“ (1970, s.16) Po skončení těsně důvěrného mateřského vztahu se musí člověk v sociálním světě vypořádat s ambivalentním řešením touhy po fyzických důvěrnostech. Mnohdy mu nezbývá než volba kompromisu, kdy pouhá symbolická forma jednání, např. uznání od druhé osoby, poslouží do jisté míry jako pohlazení. To ale nikterak neutiší jeho „hlad“ po fyzickém kontaktu (Berne, 1970).

   Emoce tedy člověka utvářejí ve smyslu tužeb, potřeb, bez jejichž trvalého naplňování dochází ke strádání, jako když schází potrava nebo voda.

Z biologického hlediska je pravděpodobné, že citové a smyslové strádání může způsobit nebo podporovat změny organismu. Jestliže retikulární aktivační systém mozkového kmene nedostává dostatečné podněty, může to mít za následek – aspoň nepřímo – degenerativní změny nervových buněk. Tyto změny mohou být vyvolány také nedostatečnou výživou, ovšem ta sama o sobě se může projevit jako následek apatie – například u dětí, jež trpí marasmem. Zde je tedy počátek biologické řetězové reakce, jež probíhá od citového a smyslového strádání přes apatii až k degenrativním změnám a smrti. V tomto smyslu má hlad po podnětech k zachování lidského organismu stejný vztah jako hlad po potravě. (Berne, 1970, s. 15-16)

 

   Berne označuje pohlazení jako základní jednotku společenské akce, kde její vzájemnou výměnou dochází k přenosu, který je jednotkou vzájemných společenských styků. Pro společenský styk pak platí, že jakýkoli je vždy biologicky lepší než žádný, a uvádí Levinův experiment s krysami. U těch byl prokázán příznivý vliv vhodným zacházením, které vedlo k ovlivnění biochemie mozku a k jejich zvýšené imunitě vůči leukémii (1970).

   Účelem zde jistě není zkoumat kladné vlivy emocí u krys, ale pokusit se podívat na lidské emoce z úhlu jejich významu – není-li totiž něco snadno uchopitelné, je výhodné zkoumat vlivy, jaké to něco má, je-li přítomno anebo není-li přítomno. Jedním z obecně uznávaných přístupů ke zkoumání emocí je prototypický přístup Roschové. Slaměník a Hurychová jej zvolili pro svoji studii, aby zjistili, jak laická veřejnost kognitivně vnímá strukturu pojmu emoce, resp. jak vnímá jejich jádro. Ze studie byli záměrně vypuštěni studenti psychologie, u kterých se předpokládal vliv jejich vědomostí. Do jaké míry jsou v povědomí lidí zakotveny příklady typických pozitivních a negativních emocí, které jsou prožívané v běžném životě? Prototypy emocí, jako radost, dojetí, euforie, vztek, hněv, vášeň, láska, strach, vzrušení a zlost se u mužů umístily na prvních deseti místech z 54 jmenovaných. Na posledních deseti pozicích skončily pýcha, nespravedlnost, uznání, vyrovnanost, roztržitost, nepochopení, lenost, věrnost, únava a blouznivost. U žen bylo umístění podobné, dojetí se dokonce umístilo na prvním místě, což je v obou případech v přímém kontrastu ke srovnatelným studiím nebo učebnicím. Výsledky studie víceméně potvrzují závěry jiných studií, výjimkou jsou pouze emoce dojetí a lítosti, které se v českém prostředí zařadily mezi základní – prototypické emoce (Slaměník, Hurychová, 2006).

   Fakta, že na rozdíl od jiných zemí dojetí figuruje na předních místech mezi základními emocemi českých mužů a žen a lítost se zařadila mezi základní emoce, dodávají výsledku tohoto výzkumu ještě národnostní rozměr, který by jistě stál za hlubší rozbor. Češi patří do slovanské skupiny národů, které jsou svojí zvyšující se emocionalitou ve směru od západu na východ proslulé. Studie Poláčkové Šolcové, Lukavského a Slaměníka (2008) se snažila zachytit právě expresivitu emocí, vybraných dle Ekmanova modelu, a zjistit, k jaké strategii jejich regulace se uchylují respondenti v počtu 394 lidí z ČR, ve výzkumném souboru složeném ze 3 skupin: dospívajících žáků a žákyň gymnázia, zdravých dospělých a nemocných dospělých. Z Ekmanova modelu byly ovšem vybrány pouze čtyři možné modulace regulačního jednání, a to projev emoce bez omezení, projev emoce s větší nebo menší intenzitou a neutralizací – plnou inhibicí. Simulace maskování nebyly jako regulační strategie do této studie zahrnuty, protože dle Šolcové jr. u nás dosahují minimální četnosti (cit. dle Poláčková Šolcová et al., 2008). Tato studie se zabývá mimo jiné otázkou, které emoce člověk zažívá nejčastěji a logicky předpokládá, že nemocní dospělí ze zkoumaného souboru budou častěji prožívat záporné emoce, než zdraví dospělí či dospívající, a že budou mít ze všech skupin nejméně kladnou hédonickou bilanci (2008). Závěr studie tento předpoklad potvrzuje:

Z hlediska primárních emocí nejčastěji bývá u skupiny dospívajících a zdravých dospělých prožíváno štěstí, zatímco u nemocných dospělých je to emoce strachu. Detailnější analýza ukázala, že dospívající výrazně častěji než dospělí obou skupin prožívají již zmíněnou lenost, dále nudu a šílenost, ale také silné negativní emoce, jakými jsou agrese, zuřivost a nenávist (2008, s. 545).

 

   Studie skutečně potvrzuje, že „nemocní dospělí mají hned několik negativních emocí v prvních řadách, výrazně častěji než ostatní dvě skupiny však prožívají starost (je to u nich třetí nejčastější emoce), strach a žal“ (Poláčková Šolcová et al., 2008, s. 547).

   Vlivu zdravotního stavu na emoční prožívání se zcela opačným výsledkem se věnuje Hnilicova (2006) studie. V ní autor porovnává úrovně se zdravím související kvality života – HRQOL (Health Related Quality Of Life) a dochází ke zjištěním možného vlivu zdravotního stavu a věku na restrukturaci cílů a repriorizaci hodnot. Překvapujícím pro mě byl závěr, kde Hnilica konstatuje zjištění, že při nízkých HRQOL mají lidé s diagnostikovanými nemocemi a starší jedinci příznivější emoční bilanci a jsou spokojenější se svými životy, než mladší lidé a lidé bez diagnóz (2006).

Pojem emoční bilance vysvětluje Hnilica jako indikátor, kde emoce dělí do několika úrovní: „První úroveň představují on-line prožitky, které lze vždy charakterizovat kvalitou libosti či nelibosti. Patří mezi ně například aktuálně prožívaná bolest, lítost nebo radost. Protože dlouhodobé průběžné měření emočních stavů je v praxi nerealizovatelné, pracuje se často s odhadem těchto stavů s výsledky získanými metodou pořizování vzorků prožitků (ESM, Experience Sampling Methodology). Jedinec při ní několikrát denně v různých intervalech zaznamenává právě prožívané emoce a případně i okolnosti, za nichž jsou prožívány. Toto pravidelné měření trvá například jeden měsíc (Zelenski a Larsen, 2000)… Druhou úroveň představuje paměťová rekonstrukce těchto prožitků. Při ní jedinec zaznamenává denní výskyt jednotlivých emocí, ale snaží se odhadnout jejich výskyt za určité období, například za poslední měsíc (Watson, Clark a Tellegen, 1089).“ (Hnilica, 2006, s. 496 – 498)

 

   Zabývejme se nyní úvodní otázkou vztahu pocitu štěstí (kladných emocí) a zdraví.

Ptáme-li se tedy znovu s Hnilicou, zda jsou zdraví lidé šťastnější, studie Poláčkové Šolcové et al., nám odpovídá kladně, zatímco jeho studie odpovídá záporně. Kdybychom ale tuto otázku otočili a zeptali se, zda jsou šťastní lidé zdravější, a kdybychom se pokusili na tuto otázku nalézt odpověď ve specializované výzkumné studii, možná bychom dospěli k překvapujícím výsledkům. Jistou indikaci odpovědi nám k naší otočené otázce opět dávají výsledky studie Poláčkové Šolcové et al., kde jeden ze závěrů říká: „V modulaci emocí, v emoční regulaci jsme nalezli poměrně značné rozdíly. Z našich skupin potlačují nejvíce emocí nemocní dospělí a nejméně zdraví dospělí. Dospívající jsou ve svém projevu nejupřímější, ale častěji než zdraví dospělí volí úplné potlačení emoce; zdraví dospělí zase nejvíce ze všech využívají strategie mírného potlačení“ (2008, s. 551).

   Závěrem bych  rád vyjádřil svůj názor, který opírám o vypozorované, leč neprokázané životní poznatky: lidé, kteří se často smějí, ze kterých vyzařují kladné emoce, ale kteří dokáží své sporadické negativní emoce snadno vyjádřit např. pláčem, bývají zdravější po duševní i fyzické stránce, než lidé pesimističtí, lidé, kteří těžko nalézají v životě nějaké radosti, a kteří veškeré své emoce potlačují. Pokud taková souvislost mezi emocemi a zdravím existuje, a lidové slogany ji podporují (veselá mysl, půl zdraví), možná by mnohým lidem pomohla Vaillantova pokročilá obrana humorem doplněná upřímným Duchenneovým smíchem.

 

Pozn. *) Meryl Lipton ve svém sdělení zřejmě vycházela z tzv. Mehrabianových čísel o procentuálním rozdělení různých forem komunikace - řeč - mimika - gestika - haptika. Mehrabianův výzkum ovšem vycházel z nízkého počtu osob na střední škole, navíc šlo o to vyjádřit nějakým způsobem lásku druhé osobě. Tudíž jeho závěry, i podle samotného Mehrabiana, nelze v žádném případě zobecnit. Tzv. Mehrabianova čísla tedy platí pouze pro Mehrabianův výzkum, a obsah sdělení v obecné míře rozhodně nezávisí z větší části na neverbálním projevu. Zdroj: Zbyněk Vybíral

 

 

Literatura: