Jak zacházíme se svými emocemi?

 

   Ve svém pojetí bych pro lidské emoce použil termín emocionální (emoční) energie, který pro účely tohoto textu poslouží asi nejpřesněji. Jinak definovat emoce se ani nebudu pokoušet, protože jak kdysi řekl George Mander, „...je to zbytečné a jednoduše nemožné“ (cit. dle Stuchlíková, 2002, s.7).

 

   V mých vzpomínkách na dětská léta se dospělí s neutuchající vytrvalostí snažili ovlivnit naše chování: abychom se moc hlasitě nevztekali, abychom se styděli, neprožívali tak svůj smutek, neprojevovali agresivitu, nebyli netrpěliví, abychom se tak nelitovali, nedávali tak hlasitě najevo svoji radost a nadšení, překvapení či zklamání. Když nás to pracně naučili, někteří sami pak nevěděli, jak se svými nezvládnutými emocemi naložit. Mnozí se to dnes učí u svých psychiatrů a psychologů. Učí se, jak svoji emoční energii lépe projevovat, jak s ní pracovat, jak ji zvládat. Nakonec jsem to já, kdo je teď dospělý a ovlivňuje své děti, aby se chovaly tak a tak...Šel jsem tedy studovat psychologii, abych se, mimo jiné, lépe vyznal v sobě. A snad mohl pomoci i druhým.

 

   Myslím, že zvládání vlastních emocí úzce souvisí se socializací – zespolečenštěním jedince, tedy jeho interakcí s vnějším okolím, které na něj vyvíjí jistý nátlak. Podle Norberta Eliase je člověk psychogeneticky disponován k civilizovanému chování, ale bez vlivu společnosti by zřejmě k využití těchto dispozic nedošlo: „Regulace chování je především výsledkem procesu modelování osobnosti, tedy psychogeneze. Pro tento proces je charakteristické neustálé zatlačování pudů a afektů v lidském chování. Vytvářením specifických standardů studu a trapnosti se kolem nich buduje neviditelná hradba. Posun v kontrole pudů a afektů se uskutečňuje nejprve tlakem zvnějšku, ze strany druhých (německy Fremdzwang, anglicky external restraint). Ten však, má-li být trvalý, se musí přeměnit v internalizovaný tlak „sebepřinucení“, které funguje automaticky a nezávisle na situaci. Vytváří se psychická struktura, která může být ve freudovské terminologii označena pojmem Nadjá a které se v běžné řeči říká např. svědomí. Je to struktura, která je jako určitý seberegulační aparát osvojována socializací.“ (cit. dle mat. k SOC705 z IS MUNI, 2008)

 

   Když mi rodiče říkali, abych kvůli posměškům své spolužáky nebil, abych si o nich myslel, že jsou hloupí, zpočátku jsem jim moc nevěřil a své místo na Slunci jsem získával silou. Později, s vytrvalým tlakem okolí a s přibývajícím rozumem, jsem rodičovskou taktiku volil stále častěji, a to nejen vůči spolužákům.

 

   Někdy kolem deseti let se mi začaly objevovat pravidelné bolesti hlavy, které vrcholily silnými migrénovými záchvaty, s frekvencí tři až pět krát týdně, a to po dlouhou řadu let. Vystřídali se na mně neurologové a různí specialisté, absolvoval jsem řadu psychoterapeutických vyšetření a skupinových sezení, ale žádnou příčinu u mě neobjevili a jejich medikamenty nezabíraly. Ani já jsem si svůj způsob chování a „zvládání“ emocí nedával s migrénami do souvislosti. Vzpomínám si, že moji dětští hrdinové z indiánek zásadně neprojevili své emoce, aby jejich nepřítel nikdy nemohl využít jejich slabosti. Ano, projev emocí jsem bral jako slabost. Chtěl jsem být nejsilnější a nejzáhadnější, tak jako moji vysnění hrdinové. Rodičovské pokyny se vlastně jen vhodně doplňovaly s čerstvě vytvořenými představami o tom ideálu, kterým jsem chtěl být. Jak jsem byl na jedné straně na sebe hrdý, že jsem v sobě dokázal udržet zlobu, nenávist a výbušnost proti nepřátelům z řad vrstevníků, na druhé straně jsem měl na sebe zlost, styděl se a trpěl výčitkami, že jsem jim nedal co proto. Vždy záleželo, s jakými pocity jsem z konfliktu nebo situace odcházel: zda s pocitem vítězství (a nabyté energie), anebo s pocitem prohry (bez energie, s potlačeným vztekem)

 

   Po letech beznadějného zoufalství z vytrvalých bolestí hlavy jsem začal studovat literaturu...a učil se zvládat svoji nahromaděnou emocionální energii. Uběhly další dva až tři roky, kdy jsem zažíval své nové vzorce chování – takové, které na aroganci odpovídaly arogancí, na ironii ironií, a které řekly svůj názor, kdykoli cítily, že je potřeba ho říci. Najednou jsem si uvědomil, že poslední migrénový záchvat byl před necelým rokem...nemohl jsem tomu uvěřit!

 

   Muselo ale uběhnout dalších pár let, abych si uvědomil, že na aroganci lze reagovat s úsměvem, na ironii bezelstnou otázkou, a že ne vždy je mé okolí zvědavé na můj názor. Bolest hlavy se v menší míře čas od času ukáže, ale většinou již vím „za co...“.

 

Zdroje: