Kdo se skrývá za naší maskou? Aneb něco málo o lidské osobnosti.

 

   Pokusy o jednoznačnou definici bytosti člověka, osobnosti nebo toho, co si pod tímto pojmem lze představit, jdou daleko do historie, dávno před vznik vědeckého oboru psychologie. Řada významných osobností filozofie, antropologie, sociologie nebo psychologie formulovala nějakou definici osobnosti. Nebudu je zde citovat, neboť jsou vesměs obecně známé a dostupné v literatuře a jiných studijních materiálech. Již slovo definice evokuje cosi ukončeného, definitivního. Takové prizma pohledu na člověka a jeho osobnost, podle mého názoru, nelze obecně uplatnit.

   Vývoj pohledu na charakteristiku osobnosti, od kolekcionistického, přes strukturální, systémový až po metaindividuální v poslední době, svědčí o stále větší snaze chápat člověka ve vztahu k jeho celistvosti a k jeho interakci s okolím. Celistvost člověka můžeme spolu s E.V. Franklem chápat ve smyslu logoterapie, jako trojjedinnost biologické (genotyp a fenotyp), duševní (psýché) a duchovní (vyšší hodnoty) složky osobnosti. Interakce s okolím je součástí socializace člověka, jeho dynamického vývoje v rámci společnosti, ve vztahu k nejbližšímu okolí a k sobě samotnému.

   Má se za to, že člověk se stává osobností, až když jistým způsobem dozraje, když může být pokládán za původního autora svých činů, a ne jen autora kopií, když jej okolí za osobnost pokládá, a ne když on sám sebe za ni pokládá. Kdysi někdo moudrý však řekl, že „vše už tu bylo“, že nic nového pod Sluncem už vzniknout nemůže. Podíváme-li se na osobnost člověka tímto prizmatem, pak shledáme, že vše dosud originální je náhle jen osobní interpretací něčeho, co už tu dávno bylo, že staré obsahy jsou jen navlékány do nových forem. Pak by historicky uznávané osobnosti vznikly vlastně jen díky obecné neznalosti všeho vědění, neschopností si předkládané výtvory nebo činy porovnat a ověřit s výtvory nebo činy z minulosti a obecného omámení novou (možná již zapomenutou) formou podání. Na to lze ale namítnout, že interpretace nebo kopie něčeho, co už tu bylo, je vlastně také originál, protože do ní je vložen osobnostní aspekt interpreta. Věrnou kopii, na „atom“ přesnou, snad ani udělat nelze. Důležitý je zřejmě význam, jaký člověk svému jednání přisuzuje. Max Weber ve své kategorii sociologie jednání zdůrazňoval, že sociologie zkoumá chování jedince pouze potud, pokud jedinec dává svým činnostem určitý smysl. Pouze takové chová­ní může sociologa zajímat. Pro psychologii není údajně tento moment určující. Domnívám se, že pro moderní psychologii je otázka smyslu chování člověka velmi důležitá. Možná je to jedno z určujících hledisek, má-li se člověk cítit uspokojivě zasazen do společnosti.

   Člověk za svůj život většinou vystřídá řadu životních rolí, nasadí množství masek, aniž by kdy stanul na divadelních prknech. Tyto role si většinou sám vybírá nebo mu je „ordinuje“ společnost podle situace, v jaké se momentálně nachází. Je-li člověk např. lékařem, většinou ví, co se od takového lékaře očekává, kdesi v nitru má „nahraný“ prototyp lékaře, a svým jednáním se snaží tomuto prototypu, někdy ideálu, přiblížit. To by mohl být  zjednodušený model chování člověka v roli lékaře. Přijde-li lékař domů a má-li rodinu, nastupuje do role rodiče a manžela/manželky. Míra sebeidentifikace s těmito a dalšími rolemi v životě člověka se také podílí na utváření jeho osobnosti. Jung k tomu poznamenává s odkazem na pojem persona, coby maska herců v antickém divadle:

      Persona… je onen adaptační systém nebo onen způsob chování, jímž se stýkáme se světem. A tak téměř každé povolání má charakteristickou personu… Existuje nebezpečí, že se člověk stane s personou identický, jako třeba profesor se svou učebnicí nebo tenor se svým hlasem… S jistou nadsázkou by se mohlo říci: persona je asi to, čím někdo vlastně není, ale o čem se on a ostatní domnívají, že tím je. (1994, s. 320).

 

   Jungovo pojetí  persony trochu připomíná pojetí osobnosti lorda G. Byrona v jeho známém výroku, že "osobnost je pravda o masce". Jung jde ve svém pojetí komplexity člověka ještě dál a rozpracovává koncept Já:

      Úplné bytostné Já je veličina, která je nadřazena vědomému já. Zahrnuje nejenom vlastní bytost vědomou, nýbrž i nevědomou psyche, a je proto takříkajíc osobností, kterou také jsme…Úplné bytostné Já je nejen středem, nýbrž také oním objektem, který zahrnuje vědomí a nevědomí; je to centrum této totality, jako je já centrem vědomí. Úplné bytostné Já je také cílem života, neboť je nejúplnějším výrazem té kombinace osudu, jež je označována jako individuum. (1994, s. 315)

 

   Problém může nastat, stane-li se pro zrající osobnost cílovou stanicí nějaký vysněný ideál nebo prototyp, jehož představa byla získaná zvnějšku působením fikce nějakého autora nebo jako aglutinace různých zidealizovaných postav. V takovém ideálu se pak snoubí nadosobní fyzické vlastnosti se silně nadprůměrnou nebo až zázračnou mentální schopností superhrdiny nebo superhrdinky. Frustrace vznikající v konfrontaci s životními situacemi, které přicházejí, „aby ukázaly člověku jeho místo“, pak mohou dlouhodobě vést k narušení zdravého vývoje osobnosti. To ovšem neznamená, že by člověk neměl mít žádné ideály. Naopak, ideály a sny jsou mnohdy hlavními hybateli vývoje k dokonalejším formám bytí. Znovu a znovu je třeba si uvědomovat, jak dodává Jung, že: „Osobnost jako úplné uskutečnění celosti naší bytosti je nedosažitelným ideálem. Nedosažitelnost však nikdy není argumentem proti ideálu, neboť idály jsou jen ukazatele cesty a nikdy nejsou cílem“ (1994, s. 58).

 

   Chceme-li tedy pochopit, co se skrývá pod zjevným povrchem, za naší maskou, co je zač, ta bytost člověk, musíme se dopředu smířit s tím, že úplné a dokonalé porozumění všemu, co se za tímto pojmem skrývá, není bytosti člověku, jakožto zkoumajcímu subjektu, dáno. Je možné do určité míry popsat a porozumět anatomii a fyziologii lidské bytosti, a tím se pokusit definovat materialistické pojetí druhu homo sapiens, vedle jiných živočišných druhů. Můžeme zkoumat lidské psýché za pomoci různých paradigmat vědeckého přístupu, a stejně obraz člověka nebude úplný. Zkoumáme člověka jako společenského tvora v jeho interakci s okolím, v jeho závislosti a v jeho vlivu na okolí. I tento pohled částečně dokresluje bytost člověka v jeho celosti. Zkoumáme stopy, které tu zanechal člověk, již dávno zesnulý, a přesto v našich myslích jakoby stále žil. Tím získává osobnost člověka nadčasový rozměr, který je pro její pochopení někdy nejdůležitější.

   Můj osobní závěr k úvodní otázce tedy zní, že člověk, jako jedinečná fyzio-psycho-socio-kulturní bytost, se ke svému nejlepšímu (nikoli dokonalému) pochopení musí vedle studia také „prožít k uvědomění“.

 

 

 

Literatura: