O pozitivní psychologii

Prof. Dr. Martin E. P. Seligman je autorem teorie „naučené bezmocnosti“ (Learned helplessness, 1975), která vyjadřuje postoj, že většina věcí v životě probíhá nezávisle na naší vůli, takže nemá cenu se moc snažit. Ve snaze vysvětlit lidské deprese pomocí této teorie se Seligman dostal před odbornou veřejností do slepé uličky. Vzápětí však se svými kolegy provedl řadu výzkumů o lidských postojích k různým životním situacím a ve spolupráci s britským psychologem J.Teasdalem vytvořil novou hypotézu o spojení naučené bezmocnosti s místem kontroly (Locus of control - J.B. Rotter, 1972). Postoj naučené bezmocnosti zásadně snižuje motivaci člověka získat kontrolu nad vlastním životem. Seligman později zformuloval protiváhu v teorii „naučeného optimismu“ (Learned optimism, 1991), jako základu teorie „Pozitivní psychologie“ (dále PP) .
Tento nový psychologický směr, ne všemi světovými autoritami bezvýhradně přijímaný, významně obohatil oblasti výchovy, vzdělávání, poradenství, terapie, podnikání a ekonomie. Třemi hlavními pilíři PP jsou a) studium pozitivních emocí, b) studium pozitivních vlastností, c) výzkum pozitivních institucí. PP vychází z předpokladu, že při rozvoji osobnosti směrem k trvalejšímu pocitu štěstí je důležité podpořit charakterové přednosti a silné stránky osobnosti, pozitivní prožívání a osobní zdatnosti a ctnosti, a nezaměřovat se pouze na odstranění nedostatků. Zatímco pesimisté chápou špatné zážitky vesměs jako trvalý a nezměnitelný stav, budoucnost vidí černě a příjemné zážitky jen jako cosi nepodstatného, částečného a krátkodobého, optimisté vidí svět přesně opačně. Nepříjemné zážitky vnímají jako něco přechodného, mnohdy jako výzvu nebo příležitost, nicméně standardem je pro ně situace, kdy „vše klape“.
Klíč k získání kontroly nad vlastním životem, pocitu štěstí, motivaci překonávat překážky, zkrátka k optimistickému vidění, spatřuje Seligman v naučené změně myšlení a chování. V žádném případě tím však není míněno nasazování „růžových brýlí“. Situace lze dle PP vidět realisticky a lze chápat i nemožnost některé věci změnit, ale lze se také naučit vnímat určitá pozitiva nebo něco nadějného na věcech jindy viděných jako ryze negativní. Tzn. něco, na čem lze dále pracovat a rozvíjet to. Naučit se rozpoznat v těch negativních věcech jejich dočasnost a stavět na tom, co funguje, co je prospěšné a má zdravý základ. Až do zlepšení původně svízelné situace.
Základem PP je tedy řada strategií, jak zacházet s myšlením, aby během nepříjemných zážitků a situací nedocházelo k jeho toku nežádoucím směrem, a jak jej metodou naučeného optimismu usměrnit tak, aby člověk neztrácel naději a motivaci situaci pozitivně řešit ku prospěchu sobě i okolí, k dosažení pocitu spokojenosti a štěstí.
U nás se pozitivní psychologií zabývají zejména J. Křivohlavý, M. Smékal, J. Mareš a A. Slezáčková, která v r. 2010 založila v rámci Centra Pozitivní psychologie v ČR pracovní skupinu pro Pozitivní psychologii při Českomoravské psychologické společnosti.

K četbě
Základní:
Seligman, M.E.P. (2002). Positive psychology, positive prevention, and positive therapy. In C.R. Snyder & S.J. Lopez (Eds.) Handbook of positive psychology (pp. 3-9). New York: Oxford University Press.
Rozšiřující:
Slezáčková, A. (2010). Pozitivní psychologie – věda nejen o štěstí. Psychologie. Elektronický časopis ČMPS. 4, 3, 55-69.