Smrt a její vnímání v tradiční společnosti

„Člověk umírá tolikrát, kolikrát ztrácí svoje nejbližší.“   Publius Syrus

   Tradiční mytologie uvádějí, že v prvopočátcích bytí mělo lidstvo život příjemnější, snadnější, a především, že život měl smysl. V raných kulturách si lidé uvědomovali, že svět kolem nich upadá, ale byli si rovněž vědomi, jak bohatý a dokonalý byl již dávno zašlý svět. Při svém urputném hledání všemožných způsobů, vedoucích k obnovení toho původního světa, naši předkové vytvořili dominantního ducha doby, který si postupně podřídil veškeré aspekty tehdejšího života, počínaje teologií, přes život společnosti, umění i politiku. V tradičních společnostech, zejména pak v raně křesťanských, lidé neustále hledali sjednocení s Bohem, i přes vlastní pocit bezmocnosti, hledali ztracený ráj a spásu. Smrt se v jejich vnímání stala branou, která vedla buď ke spáse a nalezení ráje, nebo k zatracení. Svůj pozemský život tehdejší lidé podřizovali jedinému a hlavnímu cíli – Boží milosti u Posledního soudu, která vyústí v posmrtný věčný život (Orkyniosdrymos, 2013).

 

   Novozákonní svědectví, kanonizovaná do jednotlivých evangelií, v mnohém podporovala myšlenku přemožení smrti: „Ale pravím vám jistě: Jsou někteří z stojících tuto, kteříž neokusí smrti, až uzří království Boží“. (Ev. S. Lukáše 9, 1945, s.71). Boží království, znovunalezený ráj a osvobození se od hříchu, byly více či méně společným jmenovatelem téměř všech tradičních mytologií v kontextu lidského směřování k nevyhnutelné smrti.

   Primordiální ráj popisovaný v mytologiích hezky vystihuje Hésiodova zmínka o zlatém věku:  

   I stvořil na počátku zlaté pokolení lidí, synů smrti, nesmrtelní, kteří bydlí na Olympu. (…) Žili oni jako bozi, bezstarostné srdce v těle, bez roboty, bez trampoty; ani okem nevídali mdlé staroby, ale věčné na rukou i nohou stejní, těšili se, jedli, pili, veškerého hoře prázdni – a zmírali, jak by spánek na ně chodil; bylo všeho, bylo nazbyt, nezorána nesla plodonosná země žeň bohatou, nelakomou; oni v pokoji, když chtěli, přikládali ruku k dílu, v nepřeberném blahobytě, požehnáni stády bravu, příjemni blaženým bohům… (cit. dle Orkyniosdrymos, 2013, ¶4)

 

   Pozůstatky zmíněné tradice údajně přežívaly v některých oblastech Irska ještě ve 20. století, jak mi dosvědčil jeden ranger irského původu během mé návštěvy národního parku Glacier v USA v roce 1993. Zmiňoval pro mě neuvěřitelné historky, jak nebožtíka oblékali do svátečních šatů, posadili jej do čela stolu a do ztuhlé ruky mu na stůl umístili pohár s nápojem. Jak hostina gradovala a společnost se dostávala pod stále větší vliv opojných moků, mnozí dokonce neváhali si s nebožtíkem zatančit. Irsko, které bylo původně obydlené Kelty, je známé jako země rozdělená do dvou antagonistických táborů: protestanský sever, ovlivněný skotskými presbyteriány (Severní Irsko, 2013), vs. katolický jih. Zní až absurdně, že by v takto silně věřících křesťanských komunitách docházelo k podobným excesům, na druhé straně, řada jiných pohanských a předkřesťanských zvyků, spojených se smrtí, je rozšířena po celé Evropě. Připomeňme zapalování svíček za mrtvé nebo různé domácí oltáříčky se svíčkami. Jak popisuje Koutský (2009), zvyk, který přerostl v oficiální svátek Dušiček, je spojen s raně křesťanskou tradicí až z roku 998, kdy jej zavedl francouzský benediktínský opat Odillo z Cluny. Tehdy byl oficiálně nazván Vzpomínkou na všechny věrné zesnulé, kteří zatím nedosáhli věčné blaženosti a procházejí fází očišťování duše. Tento svátek však prý má mnohem hlubší kořeny, a to opět v keltské samainové tradici. Svátek Samain byl Kelty držen vždy 1. listopadu, který podle tehdejšího kalendáře znamenal nový rok a symbolický příchod zimy. Během noci Samainu Keltové zapalovali ohně, protože duše mrtvých se údajně mohly navrátit zpět mezi živé, a díky ohni, který dával teplo a světlo, nezabloudily.

  Pokojný a věčný život s hojností všeho byla vize, kterou představitelé církví předkládali svým věřícím po staletí, nejen jako útěchu pro zvládání jejich běžných životních strastí, ale také jako přípravu na blížící se konec každého poslušného křesťana. Odevzdání se svému nevyhnutelnému osudu v duchu nejen křesťanské nauky, ale většiny náboženských učení, umožňovalo pojímat smrt jako běžnou součást života (Ducháček, 2001; Kubíčková, 2001), respektive jako rozhodující završení pozemské pouti.

 

 

Literatura:

Ducháček, L. (2001).  Truchlení nad ztrátou partnera. Bc DP. Brno: FSS MUNI.

Ev. S. Lukáše 9 (1945). Nový zákon: Pána a spasitele našeho Ježíše Krista. Podle posledního vydání Kralického z roku 1613. Nový York, Londýn: Rada biblických společností.

Orkyniosdrymos (2013). Velikonoce: mystérium smrti a vzkříšení. Hrdost: ano, ne, přímá linie, cíl. Retrieved  April 22, 2013, from https://hrdost.net/2013/03/23/velikonoce-mysterium-smrti-a-vzkriseni/#comment-300.

Kondratiev, A. (1997). Samain - čas zániku a obnovy. An Tríbhís Mhór: The IMBAS Journal of Celtic Reconstructionism, 2, 1/2. Retrieved April 25, 2013, from https://www.taxoft.cz/nemeton/filosof/samain.php.

Koutský, P. (2009). Proč o dušičkách zapalujeme svíčky? Časopis Enigma: Mýty a pověry. Retrieved April 22, 2013, from https://rimanka.blog.cz/0911/proc-o-dusickach-zapalujeme-svicky.

Kubíčková, N. (2001). Zármutek a pomoc pozůstalým. Praha : ISV nakladatelství.

Severní Irsko. (2013). Wikipedia. Retrieved April 27, 2013, from https://cs.wikipedia.org/wiki/Severn%C3%AD_Irsko.